Omezení, která s sebou přináší nouzový stav v souvislosti s koronavirovou epidemií, nejsou zrovna příjemná. I když se člověk zavřený doma snaží sebevíc, je tu najednou blbá nálada, splín. Co s tím? Je fajn hledat si v tu chvíli vlastní zdroje radosti. Můžete dělat to, co vás baví z domácích prací – ženy se vrhají do šití, pletení, malování, muži třeba do kutilských prací nebo čehokoli jiného. Já jsem ale včera cítila, že už času stráveného doma bylo až příliš – a vyrazila jsem do ulic. Jako disciplinovaný občan jsem se zahalila a vydala se pěšky tam, kde už jsem delší dobu nebyla – směrem na Pražský hrad.

    Nebyla jsem si zpočátku jistá, jestli to byl zrovna dobrý nápad. Je to přece jenom delší pochůzka, nikde občerstvení, no uvidím co z toho bude... Už na liduprázdné Ořechovce jsem ucítila provoněný jarní vzduch. Posezení na lavičce nad Novým světem zpestřilo několik procházejících pejskařů. Jinak ticho, klid. Scházím dolů po prudkých schodech do uliček Nového světa. A ocitám se opravdu v „novém světě“! A je to nádherné. Celé Hradčany jsou jenom moje! Poprvé v životě jako kdybych mluvila s každým z těch půvabných nízkých domečků, najednou je to pouto s tím místem tak silné. Je to tu jenom pro mě! Jak je krásné Loretánské náměstí! Nic mě neruší a já si můžu prohlédnout každou věžičku, kostelík kapucínů. Už se nedivím, že sem jezdí lidé z celého světa, že se tu obvykle mačkají v zástupech. Teď je tu prázdno. A celá ta krása je tu jen a jen pro mě! Zvonky z Lorety mi na rozloučenou zacinkají a já pokračuju dál. Můžu si vychutnat každé zákoutí, každý dům. Celou tu krásu Hradčan! Do areálu Pražského hradu je vstup zakázán, ale tahle procházka stála za to.

   Prahu mám ráda a žiju v ní skoro celý život. Ale sobotní odpoledne, kdy jsem měla Hradčany jen pro sebe, mi utkví v paměti navždycky Na tenhle zážitek z dob koronaviru budu už celý život vzpomínat!