Ráno si říkám: „dneska už to vážně potřebuju vyřídit“. Ale jak se mám dostat na to naše Vítězné náměstí v tomhle nouzovém režimu? Abych nemusela jet MHD, volím radši cestu pěšky a přitom zjišťuji, že je tu krásné rozkvetlé jaro. Z hlavní ulice odbočuji do zapadlé uličky, kde ani auta nejezdí. Všude prázdno, nikde nikdo. Jenom já a jaro!

   Míjím nízký cihlový dům, ponořená do svého ticha a klidu. Najednou slyším jak někdo silně buší na okno. Zarazí mě to. Co se děje? Nikoho tady neznám. Že by to bylo na mě? Co to znamená? Zachumlaná v bundě, zamotaná do šály, zvědavě koukám co se to za oknem děje. Vidím kdo to za sklem buší. Asi sedmdesátiletý pohublý pán, trošku zarostlý, který vypadá docela unaveně a nepříliš zdravě. To on bušil na okno! Bylo to na mě? Proč? Vždyť jsem ho v životě neviděla. Nechápavě na něj koukám. A on na mě mává! Co tedy chce? Á, už mi to došlo. Taky na něj mávám. Vidím, že z toho má radost, takže mávám vesele, jako kdybychom byli staří známí. A on, spokojený, po chvíli za oknem mizí.

   Dva neznámí lidé na sebe přes okno v době pandemie mávají. Trochu tragikomické, trochu dojemné. Jak důležité je pro lidi izolované nebo osamělé vidět člověka. Alespoň za oknem. Jak důležité je v době koronaviru si aspoň zamávat!